Oheň a tření dřev
Oheň odpradávna přinášel teplo, světlo i bezpečí, ale byl také důležitým prvkem lidské pospolitosti. Ani dnes není oheň jen pouhá forma hoření a řadu lidí zajímá jeden z nejstarších způsobů roznícení jiskry – tření dřev.
Roznícení ohně třením dřev pomocí luku je umění, které jedni ovládají a další se o totéž marně pokoušejí. Princip je všeobecně známý díky popularizaci v knihách Ernesta Thompsona Setona, zakladatele woodcrafterského hnutí. Seton vycházel ze zkušeností severoamerických indiánů ve zhruba stejné zeměpisné šířce jako je naše republika, a proto je nám blízké i jím popisované přírodní táboření. K tomu se připojila i romantika indiánského prostředí a tak myšlenky woodcraftu našly ve dvacátých a třicátých letech v tehdejším Československu řadu následovníků.
Tření dřev pomocí luku je nejrozšířenější
Spolu s woodcraftem se rozšířila i znalost rozdělávání ohně technikou tření dřev. Samotná technika roznícení jiskry není složitá. Třením vřetena, otáčeného pohybem luku, vzniká v zářezu ohňového prkénka jemná dřevěná drť. Její teplota stále vzrůstá, až překročí zápalnou teplotu a drť začne doutnat. Roznícení ohně pomocí luku není pro zkušené zálesáky žádný problém, překážkou není ani počasí, ani fyzický fond, snad jedině děti a ženy mohou mít určité potíže zvládnout tuto techniku po fyzické stránce. Po zvládnutí techniky je obtížné především dlouhodobé udržení všech potřeb v suchu.
Soupravu pro tření dřev tvoří pevný luk s koženým řemínkem (délka 60 – 70 cm), vřeteno (délka asi 30 cm, průměr cca 2 cm), horní ložisko (zvané želva nebo tulejka), dřevěná destička jako dolní ložisko se zářezem (ohňové prkénko dlouhé tak, aby se dalo přišlápnout, tloušťka kolem 2 cm), podložka a troud na rozfoukání do plamene. Čas je otázkou minut, běžné je roznítit oheň do dvou až pěti minut, špičkové výkony jdou pod minutu.
Hodně záleží na přípravě pomůcek před vlastním pokusem. Tětiva luku je z pevného koženého řemínku (nejlépe řemínek do šicích strojů) a také luk musí být pevný. Upevnění tětivy je uděláno tak, aby šlo řemínek snadno utahovat. Vepnutí vřetene do tětivy luku musí být co nejpevnější a vřeteno se nesmí protáčet. Vřeteno i spodní destička mohou být z různých dřev, pro začátek lze doporučit například lípu. Pozornost je třeba věnovat zářezu v destičce, který se směrem dolů mírně rozšiřuje. Je hluboký tak, aby končil pod středem vřetena. Okraj důlku pro vřeteno by měl být asi 1 cm od okraje destičky, aby nehrozilo vyklouznutí vřetena nebo vyštípnutí okraje. Pod destičku vložíme podložku, na které postupně vznikne hromádka drtě, v níž se uchytí jiskra. Horní ložisko je nejlepší kamenné, ale postačí i tvrdé dřevo s důlkem vymazaným grafitem nebo vylitým olovem. Všechny dřevěné části musí být dokonale vyschlé.
Jak získat žhavou jiskru
Před vlastním pokusem je dobré ujasnit si několik věcí. Vřeteno se musí pevně opírat o prkénko a dobře v něm sedět. Jak už je výše uvedeno, luk nesmí být ohebný ale pevný a tětiva z koženého řemínku musí naprosto pevně obepínat vřeteno. Kožený řemínek se rychle vytahuje, proto musí jít snadno dotáhnout. Důležité je spojení dlaň, želva, vřeteno a prkénko, které musí být co nejpevnější, aby se vřeteno z destičky nevysmeklo. Proto se ruka pevně opírá o holeň nebo o koleno nohy.
Máte-li vše připraveno, můžete začít. Pomocí luku začněte otáčet vřetenem. Luk se zpočátku pohybuje pomalu, aby se soustava usadila a zahřála. Když se po chvíli začne z prkénka kouřit, je třeba trochu zrychlit a přitlačit. Dým musí být silnější a silnější. Na závěr je třeba na chvíli zabrat naplno, odložit opatrně luk, ťuknout do prkénka (aby se uvolnila případná zachycená drť s jiskrou) a také ho dát stranou. Z hromádky drtě, která zbyla na podložce, musí stoupat jemný proužek dýmu, který ohlašuje zachycenou jiskru. Po mírném stejnoměrném foukání (když je člověk příliš udýchaný, je lepší ovívat hromádku dlaní) se objeví kýžený žhavý bod. To ovšem neznamená, že je vyhráno.
Jiskra ještě není oheň
Základem úspěchu je umění rozfoukat plameny z jiskry doutnající v hromádce drtě. To by měl každý bezpečně zvládnout dřív, než uchopí třecí dřívka, jinak hrozí fiasko celého úsilí. Rozfoukání trénujeme proto zcela nezávisle z libovolného doutnajícího materiálu – troudu. Nejsnazší (i když ne jedinou) cestou, jak rozfoukat plameny, je zasypat jiskru jemným dřevěným troudem.
Troud získáme ze ztrouchnivělého dřeva, které se čas od času najde v lese či u vody. Jak se pozná správný troud? Po usušení má ztrouchnivělé dřevo sice zůstat pevné, ale přitom musí ztratit strukturu dřeva a při rozemnutí se drobí na prášek. Naopak papírová, měkká struktura troudu už není pro potřeby roznícení ohně vhodná. Jestliže kousek troudu zapálíme, musí sám celý prodoutnat podobně jako vánoční františek.
Když máme troud, můžeme trénovat rozfoukání jiskry. Rozemnutým troudem zasypeme například malý žhavý uhlík z ohniště nebo doutnající látku. Po chviličce jemného foukání troud zčerná a začne sám doutnat. Opatrně připálíme větší kousek nerozdrceného troudu. Tak získáme doutnající pevný troud, do kterého můžeme pořádně fouknout. K němu přiložíme snadno zápalnou suchou trávu, nalámané jemné větvičky smrku nebo suché nacuchané lipové lýko a rozfoukáme plameny.
Postup při vlastním rozdělání ohně je podobný. Kopeček drtě s malou jiskrou zasypeme troudem rozemnutým na prášek. Od této doutnající hromádky začne doutnat pevný kousek troudu, který pořádně rozfoukáme a lehce přiložíme materiál na podpal. Druhou možností je rozfoukávat plameny přímo z hromádky drtě obložené suchou trávou. Tato cesta je obtížnější v tom, že hrozí rozlétnutí hromádky a ztráta žhavého základu.
Úroveň znalostí o roznícení ohně
Seton samozřejmě nebyl jediný, kdo propagoval použití prastaré techniky roznícení ohně. Z českých autorů jistě skoro každý zná knihy Eduarda Štorcha, který o rozdělání ohně píše několikrát. Méně známé je, že Štorch byl velice aktivní a všestranný člověk, mimo jiné byl také skautským činovníkem a velkým propagátorem přírodního táboření. Sám se o roznícení ohně několikrát pokoušel, ale pokud víme, nikdy se mu to nepodařilo. Suma sumárum, každý o rozdělávání ohně třením slyšel, ale konkrétní znalosti jsou poměrně mlhavé. Mnoho lidí nemá vůbec jasno, zda se dá takto doopravdy oheň rozdělat. Půvabné bludy najdeme v mnoha módních příručkách o přežití. Například v knize Johna Wisemana s hrdým názvem SAS, příručka jak přežít (Svojtka&Co. 1999, Praha), stojí černé na bílém tvrzení, že „…hrot tyčky rozžhavený do ruda se dostane k troudu a ten, pokud na něj lehce zafoukáte, vzplane.“ Kdo to podle návodu údajných odborníků ze SAS (Special Air Servis, elitní jednotky britské armády) zkusí, musí zákonitě propadnout trudnomyslnosti. Dlužno ale říci, že v citované příručce podobných chyb není mnoho, může jít i o chybu překladatele.
V současné době mají u nás zřejmě největší znalosti o roznícení ohně třením dřev členové Ligy lesní moudrosti, což je woodcrafterská organizace s programem založeným na pobytu v přírodě. Pokud někdo chce oheň sám roznítit, nejlepší cestou je kontaktovat některý z kmenů Ligy lesní moudrosti a domluvit se na návštěvě některou z veřejně přístupných akcí Ligy lesní moudrosti. Více informací najdete na www.woodcraft.cz
Jiné způsoby roznícení ohně
Vznik jiskry třením pomocí luku není jediný způsob, jakým přírodní národy umějí rozdělat oheň. Naopak se zdá, že možností je nekonečně mnoho od křesání pazourkem a minerálem přes různé ohňové techniky tření provázku či podélného tření dřev až po roztáčení vřetene holýma rukama. Pro naše podmínky je tření dřev pomocí luku zřejmě nejpropracovanější a tím i nejjistější metodou.
Lze rozdělat oheň i v nouzi?
S využitím techniky tření dřev nelze pro nouzové účely příliš počítat. Oheň se v nouzi dá tímto způsobem rozdělat jen po značných zkušenostech. Při zkoušce rozdělat oheň v lese z pomůcek získaných na místě jen s pomocí nože se podařilo rozdělat oheň za použití jen jediné pomůcky – koženého řemínku, vše ostatní jsme dokázali zhotovit. Ale bez zkušeností mnoha předchozích rozdělání ohně třením by to nebylo možné. Pro nouzové rozdělání ohně existuje řada možností, ovšem vždy je k tomu třeba mít určité pomůcky. Ale jsme přesvědčeni, že výlučně z přírodních zdrojů lze v nouzi oheň získat jen po cílené a velmi důkladné předchozí přípravě a za přispění určité nezbytné porce štěstí.
Jak je roznícení ohně obtížné?
Jak už bylo řečeno, nejde o obtížnou techniku, ale všechny komponenty včetně samotné osoby, která oheň rozdělává, musí být samostatně funkční a musí si sednout. Jsem přesvědčen, že velmi často brání úspěchu nedůvěra v sebe sama. Proto znovu doporučuji zkoušet roznícení ohně pod patronací někoho, kdo rozdělávání ohně třením dřev sám dobře umí.
Obrázkový návod
